Zlatý oříšek přivedl Theodoru Remundovou do Třebihoště. Za loňskými vítězkami - Bětkou Teperovou a Eliškou Cermanovou

Účastí ve Zlatém oříšku mají děti příležitost prezentovat svou činnost a výsledky napříč médii, což je velkou, neocenitelnou zkušeností a zajímavou inspirací nejen pro ně. Například vítězky loňského ročníku - Eliška Cermanová a Bětka Teperová - jsou sestřenice. Obě bydlí ve stejném domě v Třebihošti a ještě minulý školní rok docházely do stejné školy - Eliška do 9. třídy a Bětka do 6. třídy základní školy v Bílé Třemešné. Na první pohled nejsou ničím výjimečné. Mimořádná je totiž jejich duševní vyzrálost, kterou nenacházíme mnohdy ani u dospělých. Přečtěte si níže krátký rozhovor s nimi, jejich rodiči a učitelkou.

Do krajského kola Zlatého oříšku přihlásila sestřenice z Třebihoště paní učitelka Rejlová z MŠ a ZŠ Bílá Třemešná, dnes již bývalá třídní učitelka EliškyBětka Teperová, Eliška Cermanová a paní učitelka Rejlová Cermanové. Proč jste vybrala právě sestřenice z Třebihoště?

Když jsem se dozvěděla o krajském kole soutěže Zlatý oříšek, hned jsem si vybavila tu soutěž v televizi a vzpomněla jsem si, jak moc šikovné děti tam vždy byly. Zdálo se mi nemožné takové děti u nás najít. Za naši školu mě napadl Pepa Zivr a Eliška s Bětkou, kteří reprezentovali školu po celou svoji školní docházku, a to velmi dobře. Hlavně pak holky mají úspěchy v tanečních soutěžích, vynikají v přednesu, literární činnosti, činohře, obě krásně zpívají, malují, obě mají nádherný vztah k přírodě, k lidem, obě jsou obrovsky pozitivní, mají srdíčko na dlani, úsměv na tváři. Prostě všestranně nadané, milé holky. 

Ve Zlatém oříšku si mohly vybrat mezi kategorií jednotlivec nebo skupina. Ve skupině však musely najít tu střechu, která by je spojovala. Jednoznačně je to v jejich případě srdíčko, sociální cítění, a to se prezentuje na soutěži těžko. Navíc kdyby nešly jako skupina, šly by proti sobě, protože dělají stejné věci. Takto si byly navzájem podporou.

Eliško, Bětko, šly byste do toho každá zvlášť? 

Ne, cítily jsme, že do toho půjdeme společně. Navíc bychom šly jednotlivě proti sobě, protože děláme podobné věci. JSME TÝM.

Eliška: V krajském kole jsme měli za úkol ve dvou minutách vyjádřit co nejvíce našich aktivit. Nebylo to snadné, ale nakonec se tam vešlo zpívání, recitace vlastní tvorby i tanec. A vyšlo to. 

Už před Zlatým oříškem jste měly zkušenosti s tanečními, recitačními i literárními soutěžemi. Byl Zlatý oříšek v něčem jiný?

Eliška: Zlatý oříšek zprostředkovávají média včetně televize. Byly jsme na očích ostatních. Musely jsme lidem kolem vysvětlovat, s čím jsme tam šly, ptali se i opakovaně. A to se vysvětluje těžko, když se nesoustředíme jen na jednu konkrétní věc. 

Paní Rejlová: To souvisí se skromností holek, o spoustě jejich aktivit nevědí ani v nejbližším okolí.

Se soutěží byla spojena i peněžitá výhra. Na co jste ji použili?

Šetříme si ji na zájmové kroužky.

Jak vaše umístění v soutěži Zlatý oříšek vnímali spolužáci, kamarádi?

Eliška: Při natáčení dokumentu paní Remundové nemohli pochopit, že když se natáčí dokument o Bětušce, proč jsem já pouštěná ze školy, když je o Bětušce a ne o mně. 

Bětka: Ten dokument je o dětech do 12 let a Eliška je moje psychická podpora, patříme k sobě. 

Co pro vás znamenalo natáčení dokumentu paní Remundové? 

Maminky: Natáčení dokumentu a rozhovorů probíhalo všude - doma, ve škole, zajímalo je i rodinné zázemí, převod koní, oběd rodinný, mluvili jsme i o babičce, která tu s námi žila. Scény, původně přirozené, se natáčely opakovaně kvůli záběru kamery. Nakonec z 24 natočených hodin bude 15 minut. 

Natáčení probíhalo každé červnové úterý  - od rána do večera, někdy i od 6 ráno do 9 večer. Kromě domácího prostředí natáčeli ve škole a v královédvorském důchoďáku. Hlavním motivem byl Bětčin vztah ke starým lidem. Holky měly připravit seniorům v domově důchodců program a na závěr i vystoupení.  

Neměly jste chuť říct: A dost!

Bětka: Jo (úsměv).

Eliška: Program pro seniory jsme vymýšlely v neděli, někdy už jsme ani nechtěly, ale dopadlo to dobře. Jedna stará paní si díky našemu vystoupení vzpomněla na to, jak doma kdysi hráli divadlo, kdž byla malá. To bylo hodně silné. Bohužel kamera to nestihla zaznamenat. 

Co byste sdělily dětem, ale i rodičům, kteří s přihlášením dětí do Zlatého oříšku váhají?

Eliška, Bětka: Nic jim to nesebere, stojí to za zkoušku, mně se to líbilo, doporučuji. 

Paní Rejlová: Vyzkoušejí si svoji přirozenost, prezentaci své práce, to se neztratí. Je to obrovská zkušenost.

Kateřina Sekyrková