Vít Havlíček: Kuks je i pro koncerty místem, kterému se v okolí těžko něco vyrovná

„V Kuksu se během léta i celého roku uskutečňuje řada jiných hudebních i nehudebních akcí. O narušení časového rámce pěti koncertů v nejbližší době neuvažujeme.“

„Když vyučuji hudební teorii, snažím se vést studenty k poznávání širších souvislostí – a hlavně vše propojovat s hudební praxí.“

Se svým sborem jste před několika dny přijeli z Rakouska. Co vás tam všechno čekalo?

S Královédvorským chrámovým sborem, který jsem před šestnácti lety založil a vedu, jsme vystoupili ve Vídni a na dvou rakouských poutních místech nedaleko rakouské metropole – poutním kostele Hafnerberg a bazilice Klein Mariazell. Ve Vídni šlo o doprovod bohoslužby v Erlöserkirche, kde se konají mše svaté pro českou obec v našem rodném jazyce. Na dalších dvou místech jsme již zpívali v loňském roce a přijali jsme pozvání i letos. V poutním kostele Hafnerberg, kde jsou mimo jiné cenné varhany z osmnáctého století, šlo o koncert a v bazilice Klein Mariazell jsme doprovodili slavnostní mši svatou 15. srpna, tedy na slavnost Nanebevzetí Panny Marie.

Existuje tam spojitost s malířem Janem Václavem Berglem, rodákem ze Dvora Králové. Je to náhoda?

Náhoda to samozřejmě není. Jan Václav Bergl (který žil v letech 1719 až 1789) byl jedním z nejvýznamnějších malířů své doby. Byl dvorním malířem Marie Terezie a jeho malby můžeme nalézt ve vídeňském Schönbrunnu, v sálech vídeňské Národní knihovny nebo v klášteře Melk, který je na seznamu UNESCO. Nejucelenější dílo se ale dochovalo právě v bazilice Klein Mariazell. Bergl se narodil ve Dvoře Králové nad Labem a v roce 2019 měl třísté výročí narození. V tom roce také vznikla spolupráce našeho sboru se spolkem Mariazell im Wienerwald, který pečuje o památky a kulturu v tomto regionu. V Rakousku je Berglova osobnost vysoce ceněna, pravděpodobně více než u nás. Poznali jsme to při návštěvě tohoto regionu v roce výročí, kdy na nás Berglova podobizna „koukala na každém rohu“. Od té doby jezdíme do Klein Mariazell a prohlubujeme tuto srdečnou spolupráci.

Na letním festivalu Hudební léto Kuks, který organizujete už třináctým rokem, zazněla nedávno premiéra skladby z kukského archivu. Jak soustavně v něm hledáte?

Nejprve bych začal samotným archivem. V českém kontextu jde o jedinečnou sbírku vzniklou v polovině osmnáctého století, která čítá přes devět set položek. Díky katalogu, který uspořádala Michaela Freemanová, je orientace v archivu snadnější. Samotné noty jsou nyní uchovávané v Českém muzeu hudby v Praze a jde převážně o hudbu z období klasicismu. Pro provedení připravuji materiály již více než deset let. Poprvé zazněla novodobá premiéra v roce 2011, kdy jsme společně se sopranistkou Markétou Mátlovou provedli několik děl na druhém ročníku festivalu v obsazení soprán a varhany. S ní jsem také o rok později natočil CD výhradně ze skladeb z tohoto archivu. Od roku 2014 pak pravidelně vybírám a připravuji noty k provedení pro další interprety. Na festivalu už kompozice z tohoto archivu zpívala například sopranistka Martina Janková, polská sopranistka Natalia Rubiś, německý basista Wolf Matthias Friedrich nebo rakouský tenorista Virgil Hartinger. Interpretace se perfektně zhostily soubory Collegium 1704, Ensemble Inégal, Musica Florea nebo Collegium Marianum. Dlužno ještě podotknout, že tato hudební sbírka je až z období, kdy do Kuksu přišel řád Milosrdných bratří, tedy po smrti hraběte Šporka. 

A pokud se týká tradic sahajících k hraběti Šporkovi?

Ze „šporkovské“ barokní éry se v Kuksu žádný podstatný hudební archiv nezachoval, což je škoda. Dochovaly se ale takzvané „šporkovské árie“, což jsou dochované nápěvy z první třetiny 18. století. Abychom na festivalu připomněli i tuto éru, zadáváme soudobým autorům jako téma pro novou kompozici jednu nebo více z těchto árií. Od roku 2013 každoročně zní na festivalu jedno zcela nové dílo inspirované kukskou historií.

Kolik soudobých skladeb už jste za ty roky objednal?

Letos bychom mohli mluvit o malém jubileu, protože 9. července zazněla desátá premiéra. Mezi autory najdeme jak české skladatele, tak i zahraniční. Zmínit se může například profesor Mozartea v Salcburku Kurt Estermann, profesor Thomas Simaku z univerzity v Yorku nebo někdejší profesor na Hochschule der Künste v Berlíně Carlo Domeniconi.

Co je na programu nejbližšího dalšího koncertu?

Letošní ročník se pomalu chýlí ke konci. Tuto sobotu 20. srpna se koná závěrečný koncert s houslistou Milanem Al-Ashhabem a varhaníkem Pavlem Kohoutem. Kromě závěru koncertu ale nebudou hrát společně. Milan Al-Ashhab se představí se sólovým repertoárem zahrnujícím jedny z nejnáročnějších houslových skladeb. Nebude tedy chybět Bachova Ciaccona, Paganiniho Nel cor piu non mi sento nebo Schubertův Král duchů v úpravě pro sólové housle od Heinricha Wilhelma Ernsta. Pavel Kohout zahraje díla od Johanna Sebastiana Bacha, Césara Francka a Josefa Kličky. 

Kladete při propagaci festivalu důraz na slovo "mezinárodní"...?

Ano, festival se určitým způsobem vyvíjí a postupně se stal mezinárodním. V začátcích jsme oslovovali pouze české interprety, ale postupem času jsme zařazovali i zahraniční. Myslím, že výše zmíněný výčet interpretů a skladatelů je toho dokladem. Na festivalu se představili i další zahraniční umělci, například španělská sopranistka Beatriz Lafont, německý trumpetista Otto Sauter, japonská sopranistka Michiyo Keiko, rakouský varhaník Wolfgang Kogert, španělský kytarista Marco Socías, rakouský tenorista Jörg Schneider, slovenský basista Gustáv Beláček… a mnozí další.

Festivalové koncerty se konají v sobotu jednou za dva týdny. Neuvažujete o intenzivnějším rozvrhu, o větším počtu koncertů?

Po několika prvních ročnících se ustálil formát pěti koncertů, které se konají jednou za dva týdny v sobotu. Tento formát vyhovuje jak nám pořadatelům, tak i hospitálu Kuks. Zde se během léta i celého roku uskutečňuje řada jiných hudebních i nehudebních akcí. O narušení tohoto časového rámce tedy v nejbližší době neuvažujeme.

A o opravdu regionálním rozkročení, tedy o koncertech na více místech, ne jen přímo v Kuksu?

V současné době máme pouze jeden z koncertů mimo Kuks, a to zahajovací orchestrální koncert. Ten se koná ve Dvoře Králové nad Labem. Důvod je jednoduchý. V Kuksu není žádný dostatečně velký vnitřní prostor pro zorganizování orchestrálního koncertu. Na tento koncert si již návštěvníci zvykli. Většina posluchačů ale preferuje koncerty přímo v Kuksu, tedy v místě, které je naprosto výjimečné a těžko se mu v okolí něco vyrovná. 

Vaše zázemí je v hudební teorii, muzikologii a v pedagogice. Koho vyučujete na Hudební a taneční fakultě AMU?

Na AMU jsem začal vyučovat už jako student hudební teorie v doktorském studiu, následně jako externí a nyní jako interní pedagog. Od roku 2018 navíc vedu Oddělení hudebně teoretických disciplín. Toto oddělení předtím vedl docent Otomar Kvěch, na kterého bych rád vzpomenul. Byl to vzácný člověk, který měl neuvěřitelný přehled nejen o hudbě, ale hlavně byl velice lidský. Tyto vlastnosti nejsou vždy samozřejmostí… V současné době vyučuji hlavně rozbory skladeb, a to pro instrumentalisty, zpěváky, ale i hudební manažery. I když vyučuji hudební teorii, snažím se vést studenty k poznávání širších souvislostí – a hlavně vše propojovat s hudební praxí.

Nedávno na sebe ale upozornil také váš žák varhaník, a to na soutěži Organum regium. Takže učíte i interprety?

Ano, na ZUŠ Trutnov mám malý úvazek a učím klavír a varhany. Zmiňovaný žák Martin Droppa u mě studuje hru na varhany. I přes svůj nízký věk třinácti let už hraje celkem náročný repertoár na úrovni konzervatoře. Kromě druhé ceny obdržel také cenu pro nejmladšího účastníka, protože ve stejné nejvyšší kategorii byli soutěžící, kterým bylo přes dvacet let. V ZUŠ mám také jednoho velmi talentovaného žáka na klavír. Jmenuje se Pavel Pejchal a získal už řadu cen na klavírních soutěžích. V době covidu se úspěšně zúčastnil několika online soutěží. Součástí první ceny na jedné z nich bylo pozvání na koncert laureátů, který se konal minulý podzim ve Vídni.

Jste autorem knihy o varhanách ve vašem regionu. Chystáte se takto rozhlédnout ještě někam dál?

Kniha Varhany na Královédvorsku je už mou druhou knihou, první byla o fugách Antonína Rejchy. Vytvořit knihu je složitý a dlouhodobý proces. Od přípravy, přes napsání a vydání uplynulo mnoho času a šlo o náročnou několikaletou práci. Z výsledku mám ale velkou radost. Svědčí o tom hlavně reakce čtenářů z řad odborníků i lidí, kteří mají rádi varhany. V nejbližší době pokračování neplánuji, ale v delším časovém horizontu nějakou další publikaci nevylučuji.

V jakém stavu obecně jsou u nás historické varhany?

V Čechách máme řadu cenných varhan. Všechny rozhodně nejsou v nejlepším stavu. Můžu zde uvést jednu situaci, kterou jsem nedávno zažil. Na festivalu Hudební léto Kuks hrál letos rakouský varhaník Wolfgang Kogert, který vyučuje varhany na Mozarteu v Salcburku. Při listování v mé knize narazil na fotky zdevastovaných historických varhan. Vůbec nechápal, jak jako společnost můžeme dopustit, aby takto varhany chátraly. Na to se samozřejmě těžko hledá odpověď… Pozitivní ale je, že se celkově situace pomalu zlepšuje. Máme zde několik velmi erudovaných varhanářů, kteří dokáží restaurovat varhany na vysoké úrovni. Na druhou stranu je zde ale stále také velké množství varhanářů, jejichž zásahy varhanám v lepším případě neprospívají.

A v okolí Dvora Králové?

Situace v okolí Dvora Králové je detailně popsaná ve výše zmíněné knize. Několik nástrojů, které byly zcela nefunkční, se podařilo zachránit, například varhany v obcích Hajnice nebo Kocbeře. Jiné na opravu nebo záchranu teprve čekají. Třeba největší mechanické varhany v regionu v Horní Brusnici od Johanna Bartha z roku 1846 nebo krásný nástroj ve Velkém Vřešťově od  Amanda Hanische z roku 1869. Samostatnou kapitolou jsou pak varhany Rieger v kostele sv. Jana Křtitele ve Dvoře Králové, které jsou stále ve znepokojivém stavu. 

Je rozdíl mezi církevním a obecním majetkem?

Tato otázka je velmi zajímavá. Nejprve odpovím obecně, že vždy je to o lidech a o domluvě. Například u výše zmíněných varhan v obci Kocbeře jde o obecní majetek. Tamní paní starostka se před několika lety odhodlala na mé doporučení zahájit opravu varhan, které byly zcela zdevastované. Přesto se oprava zdařila a nyní se po několika letech dokončuje zdařilé restaurovaní tohoto nástroje, i když se kostel sv. Floriána využívá jen příležitostně. V obci Hajnice jsou varhany církve, ale tamější pan farář svolil k opravě s tím, že na opravu nemá finance. Ty zajistila z části obec, podaly se granty, proběhla adopce píšťal a zorganizoval jsem benefiční koncerty. Zajímavý nástroj od vídeňského varhanáře Franze Josefa Swobody z roku 1906 je nyní zcela funkční. Rozdílná situace je v římskokatolické farnosti ve Dvoře Králové, kde doposud nebyla vůle zajistit kvalitní opravu varhan ve farnosti. Třeba se jednou časy změní a opravy varhan započnou. Několik nástrojů by si to rozhodně zasloužilo.

Jak hluboký a dlouhodobý je váš zájem o varhany? Odkdy sám hrajete?

O varhany jsem se začal intenzivně zajímat asi v deseti letech, kdy jsem poprvé uslyšel Bachovu Toccatu a fugu d moll. Měl jsem štěstí, že můj první pedagog na ZUŠ Tomáš Mervart byl rovněž vystudovaný varhaník, přinesl mi noty na tuto skladbu a přivedl mě poprvé k tomuto nástroji. Od té doby mě zájem o varhany neopustil, a to jak z pohledu hráče, tak i z pohledu někoho, kdo se snaží pečovat o odkaz, který nám zachovaly předchozí generace. Je potřeba si uvědomit, že historických varhan je pouze omezené množství. Jakýkoliv neadekvátní zásah může varhany nenávratně poškodit. Tomu se dá čelit hlavně osvětou. Ostatně kromě popisu jednotlivých varhan byla osvěta jedním z cílů mé knihy.

A vedení sboru...?

Vedení sboru přišlo postupem času. Na konzervatoři jsem měl v rámci studia varhan předměty dirigování a sbormistrovství. Tam jsem se naučil základy, ale bez praktického vedení sboru nebo orchestru se člověk daleko neposune. V roce 2006 jsem začal hrát na mších ve Dvoře Králové po smrti dlouholetého regenschori Josefa Židka, jednoho z posledních žáků Bedřicha Antonína Wiedermanna. Souběžně s tím jsem založil Královédvorský chrámový sbor a krátce poté připojil i menší orchestr. Nejprve jsme zpívali při liturgii, ale postupem času se připojila i koncertní činnost. Považuji za štěstí, že se v našem sboru vytvořila dobrá parta lidí a na zkouškách i koncertech je velmi příjemná a tvůrčí atmosféra. Zavedl jsem také každoroční tradici zářijových koncertů s premiérou skladby soudobého skladatele ve Dvoře Králové. Letos máme už čtrnáctý ročník a skladbu, která zazní v premiéře 10. září, nám složil docent Ľuboš Bernáth z bratislavské VŠMU. Loni šlo o kompozici švýcarského skladatele Frédérica Bolliho, rok předtím německého skladatele Holmera Beckera. V posledních letech jsme také se sborem více zpívali v zahraničí, letos na jaře v Norimberku, předtím pak v německé Žitavě, polské Kamienně Goře… nebo ve výše zmíněném rakouském Klein Mariazell a Hafnerbergu.

Petr Veber - pro portál KlasikaPlus

Foto: Z archivu V. Havlíčka, ZuŠ Trutnov, Wikipedia, Fb festivalu Hudební léto Kuks / Miloš Šálek